Nad římských akvaduktem z konce 1. st. v Segovii vystupuje vrchol Peñalary, nejvyšší hory Sierra de Guadarrama

            IBERSKÝ POLOOSTROV, španělsky Península ibérica, tvoří s rozlohou 584 000 km² nejzápadněji a nejjižněji položenou fyzicko-geografickou jednotku kontinentální Evropy. Na severozápadě je s Evropou propojen třetihorně vyvrásněnými Pyrenejemi, na jihovýchodě je Gibraltarským průlivem oddělen od Afriky. Ze severu k jihu je vzdálenost Iberského poloostrova 850 kilometrů, z východu na západ okolo 1 000 kilometrů. Ve středu Iberského poloostrova se rozkládá rozsáhlá náhorní plošina tvořená třetihorními sedimenty, Meseta. Má rozlohu přes 210 000 km². Zvlněná plošina dosahuje místy nadmořské výšky až k 1 000 metrům. Středem Mesety prochází rozlehlý horský systém: Kastilské pohoří. Skládá se ze čtyř hlavních pohoří: na území Portugalska ho tvoří Serra da Estrela, na portugalsko-španělské hranici Sierra de Gata a v centrálním Španělsku Sierra de Gredos a Sierra de Guadarrama. Nejvyšším vrcholem Kastilského pohoří je Pico Almanzor (2 592 m) v Sieře de Gredos, dalším z nejvyšších vrcholů je nejvyšší hora Sierry de Guadarramy Peñalara (2 428 m). Na severu je Meseta ohraničena členitým, 350 kilometrů dlouhým Kantaberským pohořím. Nejvyšší část Kantaberského pohoří tvoří vápencové pohoří Picos de Europa, nejvyšší bod Torre de Cerredo (2 650 m). Na jihu je Meseta zakončena nevysokým horským pásmem Sierra Morena (Bañuela, 1332 m). Pod Sierrou Morenou, na jihu Iberského poloostrova, od Gibraltaru až téměř k Valencii, se rozkládá 600 kilometrů dlouhá Betická Kordillera. V jižní části, v blízkosti pobřeží Středozemního moře, vystupuje jediné pohoří této horské soustavy s nadmořskou výškou vyšší než 3 000 metrů, Sierra Nevada. Nejvyšší hora Sierry Nevady Mulhacén je pak s nadmořskou výškou 3 478 metrů nejvyšším vrcholem kontinentálního Španělska. Na severozápadě Iberského poloostrova leží geologicky nejstarší jednotka Iberského poloostrova Galicijský masiv. Většina Galicijského masivu má zaoblený reliéf s nadmořskou výškou 500 až 1 000 metrů. Na severovýchodě Iberského poloostrova se nachází 450 kilometrů dlouhé Pyreneje. Nejvyšší hora Pico de Aneto má 3 404 metrů. Mezi Pyrenejemi a Mesetou se rozkládá soustava horských pásem tvořená druhohorními sedimenty nazývaná Iberské pohoří. Nejvyšší vrchol Moncayo v horském masivu Sierra del Monacayo má výšku 2 314 metrů.

TURISTICKÉ TRASY A TOP MÍSTA V POHOŘÍCH IBERSKÉHO POLOOSTROVA

MONCAYO, IBERSKÉ POHOŘÍ

Výstup na nejvyšší horu Iberského pohoří Moncayo, Aragonie a Kastilie a León

Délka: 9,5 km; převýšení: 765 m; čas: 4 až 5 h

Výhled z vrcholu Moncayo východním až severovýchodním směrem zakončený Pyrenejemi

            Moncayo je s nadmořskou výškou 2 314 metrů nejvyšší hora Iberského pohoří. Nachází se na severovýchodě Španělska, na hranici autonomních oblastí Kastilie a León a Aragonie, v horském masivu Sierra del Moncayo.

Výhled ze západní výstupové cesty na sever     

     Iberské pohoří je systém řady horských pásem na severovýchodě Španělska, mezi tektonickým údolím řeky Ebro, respektive Pyrenejemi na severovýchodě a Mesetou na jihozápadě. Svoji jižní částí zasahuje až do Valencijského regionu, ke Středozemnímu moři. Má délku okolo 350 kilometrů. Severní část Iberského pohoří je vyšší, nejvyšší horské masivy tvoří Sierra de la Demanda (2 270 m) a Sierra del Moncayo (2 314 m). V jižní části převažují náhorní plošiny, které dosahují nadmořské výšky až 1 500 metrů. Některé vrcholy rovněž přesahují 2 000 metrů. Geologicky je Iberské pohoří tvořeno druhohorními sedimenty, převažují vápence.

Zaoblený vrchol hory z východu, z jihovýchodní turistické cesty

           Horský masiv Sierra del Moncayo má délku 15 kilometrů a šířku 7 kilometrů. K dalším vrcholům vedle hlavního Moncayo (2 314 m) náleží Peňa Negrilla (2 118 m) na severozápadě a Cerro San Juan (2 283 m) a Peňa Lobera (2 225 m) na jihovýchodě. Moncayo leží přibližně 100 kilometrů severozápadně až západně od města Zaragoza. Nejčastější přístup k horskému masivu je přes obec San Martín de la Virgen de Moncayo.

Horský masiv Moncayo z východu, ze silnice CV-610

            Na vrchol Moncayo vedou dvě turistické trasy, které lze jít jako okruh. Výchozím místem je parkoviště nezpevněné cesty v blízkosti horské chaty Santuario del Moncayo. Přístup na vrchol je ze západu (4,8 km) a z jihu (4,7 km). (10/21) Více fotografií.

PEŇALARA, SIERRA DE GUADARRAMA

Výstup na nejvyšší horu pohoří Sierra de Guadarrama, Centrální Španělsko

Délka: 14 km; převýšení: 600 m; čas: 5 h

Výhled z vrcholu Peñalary na západ; na Sierra de Guadarramu a v pozadí pohoří Sierra de Gredos

           Peñalara je s nadmořskou výškou 2 428 metrů nejvyšší hora pohoří Sierra de Guadarrama. Leží přibližně ve střední části pohoří, okolo 70 kilometrů severozápadně od Madridu a 30 kilometrů jihovýchodně od Segovie. Sierra de Guadarrama tvoří východní část Kastilského pohoří, které prochází středem Španělska, respektive Iberského poloostrova a rozděluje centrální Mesetu na severní a jižní část.

Výhled z jižní výstupové trasy směrem na sever, na Mesetu; ve střední části Segovia

            Hlavní horninou Peñalary je žula. Vegetace se různí dle nadmořské výšky. Mezi 1 000 a 1 300 metrů rostou dubové háje, od 1 300 metrů do 1 900 metrů převažuje borovice lesní. Nad 1 900 metrů se nachází alpské louky a keře. Z keřů zde například roste čilimník nebo janovec metlatý. Na jižním a východním svahu se nachází ledovcové kary s více než dvaceti malými jezírky, respektive lagunami.

Kozorožec iberský na severní svahu hory

          Jižní a východní část Peñalary je součástí Národního parku Sierra de Guadarrama založeného v roce 2013. Park má rozlohu 340 km². Místní faunu tvoří více druhů ještěrek a užovek, ze savců například prase divoké, kozorožec iberský, srnec obecný, vlk iberský, ženetka tečkovaná nebo kočka divoká. Z ptactva zde žijí například orel skalní, orel královský, sup černý, káně lesní nebo sova hnědá.

Výhled z jihovýchodní trasy na východ, do středu Národního parku Sierra de Guadarrama

            Výchozím místem výstupu na vrchol hory je Puerto de Cotos, kde se nachází informační centrum národního parku. Trasu lze jít jako okruh. Jižní výstupová cesta má délku 5,5 km. Vrátit se lze přes ledovcové kary s lagunami na jihovýchodním svahu. Délka této trasy je okolo 8 km. (10/21) Více fotografií.

PEŇA VIEJA, PICOS DE EUROPA

Výstup na jednu z nejvyšších hor pohoří Picos de Europa

Délka: 11 km; převýšení: 780 m; čas: 4 až 5 h

Výhled z vrcholu Peña Vieja na nejvyšší hory Picos de Europa; uprostřed Torre de Cerredo (2 650 m)

            Peña Vieja náleží s nadmořskou výškou 2 617 metrů k nejvyšším horám pohoří Picos de Europa a tím i Kantaberského pohoří, kterého je Picos de Europa součástí. Peña Vieja leží v centrální části pohoří, v horském masivu Urrieles, na území autonomního společenství Kantábrie.

Výhled z hřebene Peña Vieja

            Picos de Europa je pohoří na severu Španělska, v autonomních společenstvích: Asturie, Kastilie a León a Kantábrie. Jako součást Kantaberského pohoří tvoří severní okraj Mesety. Nachází se 20 kilometrů od pobřeží Atlantského oceánu. Má délku okolo 40 kilometrů a největší šířku okolo 20 kilometrů. Skládá se ze tří horských masivů: od západu Cornión, Urrieles a Ándara. Nejvyšší horou Picos de Europa je Torre de Cerredo (2 650 m) ležící spolu s dalšími nejvyššími vrcholy ve střední části pohoří. Picos de Europa je tvořeno vápencem a vyskytuje se zde řada krasových jevů: závrty, ponory či jeskyně.

Vrchol hory Peña Vieja a severozápadní výstupová cesta

            Standardní trasa na vrchol hory Peña Vieja vede z horní stanice lanovky Fuente Dé El Cable (1 800 m). Značená turistická trasa vede směrem na horskou chatu Cabaña Verónica. Přibližně v polovině cesty se odbočuje na naznačenou vyšlapanou stezku (2 200 m). Závěrečná část výstupu (2 400 m) vede ze severozápadu.

Hlavní značená stezka na horskou chatu Cabaña Verónica; v pozadí pohoří Sierra Mediana

            Picos de Europa je také jeden ze dvou nejstarších španělských národních parků, a také jeden z nejstarších evropských národních parků. Byl založen jako Národní park Covadonga v roce 1918. V letech 1995 a 2014 byl rozšířen na současnou rozlohu 671 km² a zaujímá většinu pohoří. (10/21) Další fotografie.

            KANÁRSKÉ OSTROVY jsou souostroví v Atlantském oceánu ležící severozápadně od afrického kontinentu. Nejbližší vzdálenost souostroví k Africe je 100 kilometrů. Kanárské ostrovy tvoří sedm hlavních ostrovů: Tenerife (2 034 km2), Fuerteventura (1 660 km2), Gran Canaria (1 560 km2), Lanzarote (846 km2), La Palma (708 km2), La Gomera (370 km2) a El Hiero (269 km2) a čtyři menší ostrovy La Graciosa, Alegranza, Montaňa Clara a Lobos. Ostrovy jsou vulkanického původu. Celkem zde žije 2,1 miliónu obyvatel. Kanárské ostrovy jsou jedním z autonomních společenství Španělského království. Historicky byly známy již Římanům, součástí Španělska jsou od roku 1402. Hlavními městy jsou Las Palmas na Gran Canarii a Santa Cruz na Tenerife. Nejvyšší horou souostroví je nejvyšší hora Španělska Pico del Teide (3 718 m) na ostrově Tenerife.

PICO DEL TEIDE, TENERIFE

Výstup na horu Teide (3 718 m) na ostrově Tenerife

délka: 6,5 km; převýšení: 1 240 m; čas výstupu: 3 až 4 h

Úvodní část turistické trasy, vlevo vrchol Teide

            Pico del Teide je stratovulkán v centrální části ostrova Tenerife. S nadmořskou výškou 3 718 metrů je nejvyšší horou Tenerife, Kanárských ostrovů a Španělska. Stratovulkán má od mořského dna výšku 7 500 metrů a je takto považován za čtvrtý nejvyšší vulkán na světě, po vulkánech na Havajských ostrovech. Teide leží v severní části rozlehlé kaldery Caňadas del Teide. Kaldera má z jihozápadu na severovýchod délku 16 kilometrů a šířku ze severozápadu na jihovýchod 9 kilometrů. Dno kaldery leží v nadmořské výšce přes 2 100 metrů. Západně od Teide se nachází druhá nejvyšší hora Tenerife, vulkán Pico Viejo (3 135 m). Oblast je součástí Národního parku Teide založeného v roce 1954 a je také součástí přírodního světového dědictví UNESCO. Národní park má rozlohu 190 km2.

Výhled na rozlehlou kalderu Las Caňadas del Teide

            Na vrchol Teide vedou dvě značené trasy. Jedna ze západu od vulkánu Pico Viejo, druhá, Sendero Montaňa Blanca, ze dna kaldery od silnice TF-21. Stezka č. 7 vede severně a následně východně kolem sopečného vrcholu Montaňa Blanca (2 748 m) na vrchol Teide. 1,5 km od vrcholu se ve výšce 3 260 m prochází kolem horské chaty Refugio de Altavista.

Vrchol Teide

            Výstup na samotný vrchol z nadmořské výšky okolo 3 600 m je možný pouze s povolením od španělského Ministerstva zemědělství. Nejvíce pravděpodobný důvodem tohoto opatření je lanovka z konce 70. let minulého století Teleférico del Teide, která má horní stanici pod vrcholem vulkánu, ve výšce 3 555 metrů.

Vulkanická krajina národního parku, v pozadí vrchol vulkánu

            Současná podoba kaldery a vulkánů Teide a Viejo je z období přibližně před 160 tisíci lety. Poslední erupce proběhla v roce 1909 z jednoho z vedlejších kráterů v severozápadní části sopky. Další známé erupce proběhly na počátku a na konci 18. století. V roce 1492 popsal Kryštof Kolumbus, na své cestě do Nového světa, velké ohně v oblasti údolí Orotavy. Do této doby je datována jedna z dalších erupcí v jednom z bočních kráterů. Poslední erupce přímo v kráteru vulkánu Teide proběhla okolo poloviny 9. století.

Kaldera, v pozadí okraje kaldery

            Hranice lesa na svazích vulkánů je ve výšce okolo 2 100 metrů. Níže, ve výšce 1 000 až 2 100 metrů, rostou lesy, které tvoří především borovice kanárská a jalovec cedrovitý. Nad 2 100 metrů se vyskytují endemické rostliny: křovinatý porost čilimník vysokohorský, žlutě kvetoucí keř úhorník Bourgeaův, fialově kvetoucí rostlina trýzel nebo až tři metry vysoký hadinec teidský. Místní faunu tvoří především ptáci a ještěrky. Jediným původním savcem je netopýr. (04/17)

ROQUE NUBLO, GRAN CANARIA

Trasa ve vnitrozemí ostrova Gran Canaria s výstupem na horu Roque Nublo (1 813 m)

délka: 15 km; převýšení: 490 m; čas: 6 h

Vnitrozemí Gran Canarie, vlevo vrchol Roque Bentaiga (1 415 m)

            Gran Canaria je třetím největším ostrovem Kanárských ostrovů. Vulkanický ostrov má kruhový tvar, o průměru 41 až 45 kilometrů. Centrální část ostrova je hornatá, nejvyšším vrcholem ostrova je Pico de las Nieves s výškou 1 950 metrů. Jedním ze symbolů ostrova je hora Roque Nublo, s nadmořskou výškou 1 813 m, druhý nejvyšší bod ostrova, zakončená skalnatým 80 metrů vysokým vrcholem. Podobně tvarovaný je i další horský vrchol Roque Bentaiga (1 415 m).

Hora Roque Nublo

            Zvolená doporučená trasa začíná v malé obci Cruz de Tejeda a vede jižně v blízkosti silnice GC-134 na vrchol vrchu Mirador de Becerra (1 564 m) s výhledem na okolní vnitrozemí. Dále cesta pokračuje jižně a následně západně ve střední části svahu hory a dále klesá do malé, obtížně dostupné osady La Culata. Odtud se vystupuje západně na vrchol Roque Nublo. Pod vrcholem vede stezka okolo celé hory s výhledy na velkou část Gran Canarie. Zpět se sestupuje opět do osady La Culata a následně se zvolí severovýchodní značená cesta do největší obce ve vnitrozemí Tejeda.

Vrchol Roque Nublo

            Gran Canaria byla nejvíce odlesněným ostrovem Kanárských ostrovů. Od konce 20. století začalo zalesňování. Charakteristickými místními stromy jsou borovice kanárské, palmy a vavřínový les. Na Gran Canarii se vyskytuje okolo 600 druhů rostlin, z toho 100 druhů je původních. Jedním ze symbolů Kanárských ostrovů je dračinec.

Výhled z cesty po vrcholem směrem na západ

            Nejpočetnějšími druhy volně žijících živočichů na Gran Canarii jsou ptáci a plazy. Vyskytuje se zde 48 druhů ptáků. Charakterističtí jsou strakapoud velký, pěnkava kanárská nebo červenka. Z plazů jsou hojně zastoupení scink šestipruhý a gekon kanárský. Velcí suchozemští obratlovci se na Gran Canarii nevyskytují. Z malých savců se hodně vykytuje například bělozubka malá z čeledi rejskovití. Mořská fauna je v okolí ostrova velmi druhově bohatá. Žijí zde například karety obecné, manty, polorejnoci, tuňáci, delfíni či velryby. (04/17)